Elektrofúzní svařování jako důležitý způsob spojování polyetylénových (PE) trubek zaznamenalo v 90. letech významný technologický pokrok. Rozvoj technologie elektrofúzního svařování v 90. letech se projevil především tím, že materiály používané na potrubní tvarovky úzce navazovaly na vývoj potrubních materiálů. Několik mezinárodních výrobců elektrosvařovacích armatur vyvinulo a vyrobilo armatury z materiálu PE100.
Struktura elektrofúzních armatur dozrála neustálým vývojem a zdokonalováním, vyznačuje se širokou svařovací zónou, dlouhou hloubkou zasunutí a chladicí zónou. Georg Fisher například v roce 1997 představil modulární systém elektrofúzního sedlového kování a přechodového kování, který umožňuje montáž požadovaných kování ze základních komponent v dílně a na-místě. Zařízení pro elektrofúzní svařování vstoupilo do své třetí generace (multi-funkční), která umožňuje-kontrolu kvality svařování na místě a zajišťuje sledovatelnost zařízení a instalace. Automatické identifikační systémy pro elektrofúzní armatury byly standardizovány na konci 90. let 20. století a zahrnovaly především tři typy: digitální identifikační systémy, elektromechanické identifikační systémy a samonastavovací systémy. V současné době většina elektrofúzních armatur používá digitální identifikační systémy. Nejvýznamnějším pokrokem v technologii elektrofúzního tvarování tvarovek je automatizace procesu tvarování.
